8°C
Kde jste se poprvé seznámili?
„Poprvé jsme se viděli v roce 1972 v Činoherním klubu, kde oba naši partneři pracovali. Já byla manželkou Petra Čepka a v pokročilém stádiu těhotenství. Zdendova žena Evelyna Steimarová měla těsně před porodem Vendulky. Nezapomenu na první pohled vzájemného obdivu.“
A co bylo dál?
„Povídali jsme si často v zákulisí, zatímco naši partneři byli na jevišti. Pak jsme si povídali ještě dalších čtyřicet let. Cesta ke společnému životu byla ale trnitá a trvala několik let.“
Opustili jste byty. Kde jste žili?
„Oba jsme opustili krásné byty a bydleli, kde se dalo. Zdenda přespával i u Petry Janů a Michala Zelenky, já s dcerou Petrou u maminky, až nám Národní výbor přidělil nebytový prostor ve sklepě u popelnic. Zrovna tam Zdenda napsal nejkrásnější písničky – pro Filipovou, Tučného a tu nejkrásnější desku se Spáleným. Žilo se tam v noci, spousta návštěv v malé garsonce. Nicméně já jsem musela ráno do práce. Dělala jsem sekretářku na VŠE a většinou jsem tam spala s hlavou opřenou o velký psací stroj.“
Pak jste si pořídili dům v Řevnicích.
„Zdenda prodal auto, koupil pozemek v Řevnicích, vzal si půjčku a začali jsme stavět. Aby na to vydělal, odjel se Spáleným do Polska, kde hráli čtyřikrát denně v kině před promítáním fi lmu Bitva o Midway. Já za ním jezdila o víkendech vlakem s obrovskou lahví koprovky a několika šiškami knedlíků. Vážně tam nebylo co jíst! Ve všední dny jsem jezdila s kolečkem na stavbě.“
A kdy byla svatba?
„Na svatbu jsme měli čas až v roce 1980 a finančně nám s ní museli pomoct kamarádi. Mně šel za svědka Michal Tučný, Zdendovi Vašek Neckář.“
Jaký byl život se lvem salónů, jak se Zdeňkovi říkalo?
„Do salónů mě bral vždy s sebou, i když pak měl potíž, jako abstinent, dostat mě domů. Proto už odpoledne před večírkem začal říkat: Helí, pojď domů!“
Jako manžel byl spořádaný?
„Byla to nepřetržitá výzva, která někdy hraničila s dřinou. Už jsem nebyla rozmazlená manekýna a jsem mu za to vděčná.“
Věděl, že na tom není dobře, a přepsal na vás dům. Určitě dal i ostatní věci do pořádku.
„Pořádek nenáviděl a nikdy ho v ničem neměl. Spoléhal na mě a já spoléhám na lidské kvality našich dětí.“
Vaše dvě děti s vámi bydlí v Řevnicích. Muselo pro ně být těžké vyrovnávat se s tátovou nemocí…
„Náš dům byl vždy plný dětí. Máme dceru Alenku (29), syna Zdendu (26), bydlela s námi moje dcera Petra (41). Manželova dcera Vendulka (41) za námi často jezdila. Mnoho let u nás žije můj vnuk Max (19). Těm všem byl Zdenda tátou, oporou, velkou inspirací. A oni byli zase v posledních těžkých letech velkou oporou nám oběma.“
Petru, kterou máte s Čepkem, Zdeněk vychovával?
„Od čtyř let byl pro ni autoritou. Nikdy jí nedal pocítit, že není její tatínek.“
Proč vlastně ztroskotalo vaše manželství s Čepkem?
„Kdo by nepodlehnul jeho uhrančivým očím! Znali jsme se několik měsíců, když jsem přišla do jiného stavu. A jen co se rozvedl, byla svatba. Byla jsem mladá, nezodpovědná a ještě jsem poznala Rytíře.“
Ale nelitujete…
„V žádném případě!“
Jak to u vás doma chodilo? Zdeněk psal, vy jste byla v domácnosti?
„Měla jsem velký dům, malé děti, stovky návštěv, ale k tomu práci. Dělala jsem manažerku Michalovi Tučnému, a když mi Zdenda splnil sen a koupil mi první foťák od Martiny Navrátilové, propadla jsem fotografování. Dělala jsem obálky desek zpěvákům, kteří u nás ve studiu natáčeli – Kubišové, Tučnému, Tesaříkům, Neckářovi. Fotila jsem i pro noviny. A když umřel Michal Tučný a Zdendu studio přestalo těšit, začala jsem tam dělat dabing. Upravovala jsem a režírovala stovky filmů a seriálů.“
Kdy Zdeněk začal mít problémy s dýcháním? Byl zvyklý na 60 červených marlborek denně, kouřit ale nepřestal.
„Doktoři ho vážně varovali už před patnácti lety. Ale jeho kuřácká náruživost byla silnější než strach.“
Co se mu stalo, když před šesti lety strávil rok ve Fakultní nemocnici v Motole? Nevyléčitelná CHOPN (chronická obstrukční plicní nemoc, pozn. red.) asi pořádně udeřila…
„Ráno jsem chodila do ložnice vysypávat plný popelník, jednoho dne tam byla jen jedna nedokouřená cigareta. A Zdeněk v bezvědomí. Doktoři na ARO v Motole nedávali moc nadějí, uvedli ho do umělého spánku a připojili na ventilaci. Na jeho první úsměv, když ho po měsíci probudili, nezapomenu.“
Vím, že jste za ním obětavě chodila a vařila mu.
„V nemocnici byl rok, nevynechala jsem ani jeden den. A ani jsem nemohla, protože odmítal nemocniční stravu.“
Jak jste trávili ty dlouhé hodiny v nemocnici?
„Plánováním druhé svatby, tentokrát v kostele. Chodil za námi farář, manžel dokonce přestoupil na mou víru. Jeho kondice už ale nikdy nebyla tak dobrá, aby kostel zvládnul. Ale jakoby se stalo.“
Po roce v nemocnici se Zdeněk mohl vrátit domů. Návrat byl ale hodně složitý…
„Bylo k tomu zapotřebí hodně úsilí. A hlavně domácí dýchací přístroj, který poskytuje ministerstvo zdravotnictví. Nemohu tu vyjmenovat všechny lidi, kteří nám k tomu pomohli, ale nesmírně si jich vážím a doufám, že zůstanou navždy mými přáteli.“
Nakonec jste doma měli takové malé ARO. V noci byl Zdeněk napojen na umělých plicích, přes den na kyslíku…
„Přesně tak. Doma jsme měli malé ARO a ze mne se stala erudovaná sestra. Mimo několika hodin, kdy k nám docházela opravdická sestřička, jsem byla nepřetržitě ve službě – v noci s obětavou pomocí dcery Alenky.“
Možnost být s takovým postižením doma je ale úžasná…
„Hlavně pro nemocné děti, kterých jsou stovky. Není to tak dlouho, co byly odkázány na doživotí v nemocnici. Musí se jim samozřejmě někdo obětovat. A ten musí umět rychle reagovat – na stav pacienta i na záludnosti přístrojů nebo třeba na vypnutý proud. Jde o minuty!“
V době, když už na tom byl Zdeněk špatně, jste začala psát knížky. Co vás k tomu vedlo? Že už nemůžete běhat s fotoaparátem po světě?
„Přesně tak. Foťák jsem ale nechtěla zavřít do skříně, tak jsem se naučila fotit jídla, která nepřetržitě odcházela z mé kuchyně. A začala jsem psát velkou kuchařku – Kuchařku pro tebe. Když jsem jídlo uvařila, naaranžovala a vyfotila, Zdenda ho snědl a říkal mu modelka. Musela jsem fotit rychle, aby nevystydlo. Ráno se budil se slovy: Tak co budeme dneska fotit?“
Pak jste napsala tři další: Kuchařku pro kluky a holky, Párty kuchařku a Světovou kuchařku. A pak najednou novelu Život byl pes. Proč?
„Zdendova nemoc byla nevyléčitelná, dala se pouze zpomalit, a tak jsme ji dlouho přemlouvali. Nastala ale doba, kdy jsem radši neopouštěla jeho pokoj, a to jsem si právě troufla na tuhle první novelu, která je o zvířecích i lidských voříškách a vypráví ji právě pes Život.“
A co bude teď?
„Druhý román, který jsem nabídla vydavateli, je z 1. světové války. Jmenuje se Pitevna. Teď mám rozepsanou knížku o exekutorce. Snad ji dokončím.“
Naposledy Zdeněk upadl do bezvědomí v létě, měl namále. Dostal se z toho. Když byl zase doma, Petru Jandovi se svěřil, že má stavy, jako když se topí…
„Nikdo z nás si jeho stavy nedovede představit! Kolizí bylo za ta léta hodně, byly dramatické, ale nakonec je vždy zvládnul. Až naposled.“
Janda mi vyprávěl i to, že mu Zdenda před třemi týdny zavolal jen proto, aby mu, i když se mu špatně mluvilo, řekl: Mám tě rád! To se loučil?
„Určitě ne! Myslím, že se mu naopak udělalo lépe a zkusil mluvit. Vždy volal milovaným kamarádům. Neloučil se, pořád věřil.“
Každý den si Zdeněk dával na Facebook oblíbenou písničku. Dělal svým přátelům jakousi diskotéku. Písničku It‘s A Good Day To Die (Dnes je dobrý den na smrt) od Manowar tam dal poslední večer. Předpověděl si smrt?
„Když ji dcera Alenka v noci na Facebooku našla, byl na cestě do nemocnice. Neumím k tomu říct víc, tak to prostě bylo.“
Dalo se předpokládat, že se udusí. On paradoxně zemřel na infarkt…
„Bylo to jeho zbožné přání – aby se mu zastavilo srdce dříve, než selže dýchání. Bůh ho vyslyšel.“
Když odcházel, byly u něho vaše dvě děti i Petra. Věděl o vás a vyjádřil poslední přání?
„Toho už nebyl schopen, ale my věříme, že slyšel naše díky, obdiv. Já vlastně nevím, jaká tajemství mu děti šeptaly do ucha. Ta si vzal s sebou.“
Dcera Steimarové Vendulka tam nebyla?
„Vendulka bydlí daleko od Prahy, má dva kouzelné malé kluky a doktorka nám na rozloučení se Zdendou dávala dvě hodiny. Že z toho bude hodin víc, nikdo nepředpokládal. Ale volala jsem jí a určitě se s tátou spojila i na dálku. Mám ji ráda.“
Rozloučení se Zdeňkem proběhne formou zádušní mše. A pohřeb?
„Pohřeb proběhne jen v kruhu rodinném, na zádušní mši osobně pozvu všechny jeho přátele.“
I Helenu Vondráčkovou, se kterou kdysi chodil? Zůstali přáteli? Helena ve své knize Každá trampota má svou mez publikovala jeho milostné dopisy…
„Byla jsem u toho, kdy ji požádal, aby o něm nepsala. Nechápu její nutkání, ani nedostatek respektu. Jinou odpověď nemám.“
Heleno, stále jste krásná ženská. Musela jste přemýšlet, jak bez Zdeňka žít dál…
„Bože, mě čekají ty nejhorší chvíle – otevřít šatník, vzít do ruky jeho kartáček na zuby... Nevím, jak budu žít. Například teď slyším jeho nesmrtelnou větu: Tobě ale ten knedlík dneska sluší!“
